TAEMANTA - Kapitola 4 - část 2

 

Když jí vyslaný sluha pověděl, že se Naethenův stav ani po tak dlouhém odpočinku doposud nezlepšil, rozhodla se, že jej půjde sama osobně zkontrolovat. Se zásobou ampulí a flakonů v kapsách roucha ponechala svoje učně v mísírně, důvěřujíc, že zbývajících pár tinktur připraví správně i bez její supervize, a vydala se z ošetřovny přes skryté chodby pro služebnictvo přímo k Ifhiho komnatám.

Cestou potkávala hloučky spoře oděných dívek a chlapců, tanečníků, hudebníků a jiných společníků, které jejich mistři připravovali na zabavování freviira, jeho rádců a kmenových náčelníků u večerního jídla.

Usmívali se na ni, když je míjela, někteří se jí dokonce ukláněli a zdravili ji, milé výrazy ve tváři a šťastné, zpěvavé hlasy. Tilie však vnímala, že všechna jejich radost je přetvářkou, naučenou rolí, kterou museli hrát, pokud se zde chtěli udržet. Do freviirova harému přicházeli nadaní, často pouliční či putovní umělci z ostrova i některých pevninských měst. Žili si tu lépe než většina měšťanů z bohatších vrstev. Starali se o ně osobní sluhové, oblékali je do nejdražších látek a ověšovali nejblýskavějšími šperky. Cvičili je ti nejlepší mistři umění: učili je tančit ty nejkrásnější tance a hrát ty nejlibozvučnější skladby na ty nejdražší a nejzvláštnější hudební nástroje. Navenek harém působil pro nadané umělce ochotné nabízet se nejvlivnějším osobám Taeky jako pohádkový ráj, jenže ve skutečnosti nebyl nic než pozlacenou klecí, pouty vykládanými drahokamy. Zářný třpyt blahobytu jen zastiňoval jeho temnější tvář. Nekonečné hodiny trénování, neustálý strach ze špatného došlápnutí, rozeznění nesprávné struny. Všudypřítomnou bolest, pružná těla se zničenými klouby, namoženými svaly, puchýři a mozoly n chodidlech a dlaních.

Tilie téměř četla slova z jejich rtů, která žádný z nich nesměl vyslovit nahlas, pokud nechtěl skončit zpátky na ulici. Slyšela nářky jejich unavených duší, odmítajících trávit další večery s lidmi, které nemilovali. S lidmi, kteří se mnohdy ani nezajímali o jejich jména. S lidmi, kvůli nimž mnozí ztratili cit pro to, co je nefalšovaná lidská láska.

Věděla, že tu jsou dobrovolně, že si takový osud sami vybrali a že se ho mohou také kdykoli vzdát, a přesto pociťovala neodbytné nutkání je odsud zachránit. Pomoci jim i jinak než jen ošetřením jejich namoženin a vyslechnutím si všech jejich starostí.

S některými z nich se Tilie důvěrně znala. Dohlížela na jejich zdraví od jejich útlého dětství, vychovávala je a potajmu jim nosila pár soust jídla navíc. Nyní je ‚její děti' přerůstaly o nejméně dvě hlavy. Stali se z nich mladí, talentovaní, krásní, dospělí lidé. To pro ni však nebyl pádný důvod se o ně přestat starat. Právě naopak, věnovala se jim daleko pečlivěji.

 

Úsměvy a pozdravy opětovala, snažila se podvědomé vjemy vytěsnit na periferie mysli.

Nepříliš úspěšně. Kdykoli je potlačila, za pár vteřin se vrátily ještě silnější. Okvětní plátky ibišku na jejím čele se zvrásnily, koutky úst nervózně zacukaly. Tilie nedbala hluku, který působily vysoké podrážky jejích sandálů, a přidala do kroku. Vzpomínky na marně rozmžikávané slzy, hedvábím zakryté modřiny a nechtěné doteky sálaly ze zdí všude kolem ní, vystupovaly z tmavých koutů jako přízraky.

Poslední dvě patra k Ifhimu téměř vyběhla, neviditelné nepříjemno v patách.

Ifhiho pokoje se nacházely v nejvyšším patře harému, které bylo vyhrazeno pro oblíbence freviira a dalších důležitých osobností jeho dvora. Vysloužil si je pro svoje osobní kouzlo, vrozenou půvabnou zvláštnost ve svém pohybu, schopnost zabavit téměř každého, s kým se setkal. Napomáhal mu i fakt, že oplýval taemantským poutem k bohyni Kheevee.

Neustále si ho k sobě volali, sotva měl čas odpočívat. Tilii bylo jasné, že když se Ifhi nabídl, že na Naethena dá pozor, nedělal to čistě z dlouholetého přátelství. Jal se té odpovědnosti, protože věděl, že si tak zajistí alespoň část dne klidu. Přinejmenším toho fyzického.

 

„Ifhi? Jsi tam uvnitř? Jdu dál, ano?" Tilie ani nečekala na odpověď, rovnou zatlačila do dveří a jedním okem nahlédla dovnitř do místnosti. Pochybovala, že by se za Ifhim kdokoli zastavil, když u sebe Naethena přechovával. Překvapilo ji proto, když z jeho salonku uslyšela smích.

Ihned poznala, že se atmosféra v pokoji liší od té na chodbách. Napětí a skrývanou únavu visící ve vzduchu rozfoukávala radost, živost a další kladné, nehrané emoce.

Pohledem přejela přes květiny rozmístěné na téměř všech vodorovných plochách v místnosti, konferenční stolek, na němž stál džbán, z nějž stoupala čajem ovoněná pára.

Našla Ifhiho, jak sedí na vyšším z opěradel divanu, v jedné ruce dřevěný hrníček, v druhé péřový vějíř, kterým ovíval sebe a Naethena zároveň. Neměl na sobě šátek, který mu obyčejně zakrýval nos a ústa. 

Naethen se choulil v polosedě na sedačce pod ním, zavinutý do pokrývek, lokty podepřené polštáři, hlavu natočenou na stranu a nahoru, aby na Ifhiho za sebou viděl. Narivi mu tlumeně plápolala na propadlém hrudníku, svůj kelímek čaje si držel v třesoucích se prstech pod nosem, na klíně mu ležela miska s nepříliš umně nakrájenými kousky ovoce. Pohledem zalétla k Ifhiho prstům, na nichž si všimla několika čerstvých, drobných ranek od tupého nože.

Ifhi Naethenovi zrovna vyprávěl nějaký vtipný zážitek, jeho oči se pomalu zvedly od ležícího taemanty a setkaly se s těmi Tiliinými.

Jakmile si uvědomil, že je ošetřovatelka přímo před ním a pozoruje ho, řeč se mu zadrhla na jazyku. Naethen cukl hlavou zpátky dopředu, až mu zalupalo za krkem.

 

„Derisaa kheshanari, pánové," odkašlala si a přešla přes velký měkký koberec blíže k nim, posazujíc se na volné křeslo přisunuté vedle divanu „doufám, že vás tu nijak neruším!"

„Tilie," uchechtl se Ifhi provinile, vyskočil do stoje, jako by ho někdo bodnul horkou jehlou, málem na sebe vylil horký čaj. „Nae se vzpamatoval až po tom, co odešla poslední kontrola! Přísahám!"

„Slíbil jsi mi, že mě najdeš třeba i osobně, jen co přijde znovu k sobě," překřížila si ošetřovatelka jednu nohu přes druhou a upřela na něj přísný pohled.

„Chtěl jsem za tebou jít, ale..." zamumlal Ifhi, v rychlosti si urovnávaje pomačkané široké kalhoty a horkou vodou potřísněné hedvábné závoje. „... pak jsem se sám nějak pustil do ošetřování a nějak z toho... sešlo. Omlouvám se."

„Potvrzuji, že Ifhi péči o svoje svěřené pacienty nezanedbává," ozval se Naethen, než se Tilie stačila vyjádřit. Byl ještě pobledlý, temné kruhy se mu držely pod očima a třesavka z něj ještě úplně neopadla, ale do líček se mu už navrátila zdravě růžová barva a chuť k jídlu či čaji ho zjevně neopustila vůbec. Narivi na něm plápolající byla důkazem, že se taemanta stačil z nejhoršího vzpamatovat „jen bych si dovolil stěžovat si na techniku jeho krájení," pozvedl podivně ukrojený plátek sytě oranžového dužnatého ovoce „s nožem zachází líp i tříleté děcko." načež tanečník s hranou uražeností protočil panenky, příliš pozdě se před ošetřovatelkou snažil zakrýt pořezaný ukazovák.

„Toho jsem si všimla už dříve," hlesla Tilie pobaveně a vybídla Naethena, ať jí podá zápěstí, aby mu mohla přeměřit tep. Zkontrolovala mu zornice a síť červených žilek křižujících jeho bělma. „všechno v pořádku?"

„Myslím, že do hodiny budu s to odejít po svých domů," zazubil se na ni Naethen a upil trochy čaje. Ifhi mu před rameno nahlédl na dno téměř prázdného hrníčku, natáhnul se pro džbán a dolil mu po okraj.

 

„Ne tak zhurta," zavrtěla ošetřovatelka hlavou, přijímaje od Ifhiho hrozen nabízených červených bobulí. Oběma taemantům se znatelně ulevilo, když zjistili, že se na ně Tilie nehněvá. „ještě tu je někdo, kdo by si s vámi dvěma rád promluvil." Ukázala na Naethena a Narivi.

„S námi?" zašeptala Narivi, přelévajíc se přes Naethenovu kůži, snažíc sama sebe rozhořet do svého obvyklého jasu. „S námi už nikdo dlouho nepromlouval. O koho jde a co nám chce?"

„Ardin mě poprosil, abych mu dovolila vás tu navštívit," začala Tilie s pusou plnou sladkých hroznů „trval na tom, že vám musí za vaši pomoc poděkovat. Jménem jeho bojovníků, pisceřího hejna, samotné Shareh a já nevím, koho ještě dalšího," protočila ošetřovatelka panenky ve velkém oblouku k stropu „hádal se se mnou tak dlouho, že málem zmeškal začátek freviirova jednání."

„Popravdě, nečekal jsem, že by zrovna pisceři byli tak vděční za pár vzkříšení,," Naethen zaskočeně zamrkal, pokusil se vzepřít na vlastních předloktích, aby se posunul více do sedu. Pokrčil nohy, aby uvolnil místo Ifhimu, který odložil vějíř i pití a nabral si hrst plnou pevninských oříšků a sušených fíků, kterým se už jednoduše nedokázal dál bránit.

„Jsou lhostejní vůči čemukoli mimo jejich hejna," pokrčila ošetřovatelka rameny „když jsem procházela kolem kuchyně, už chystali na talíře první chody. Ardin se pochopitelně s freviirem a radou na večeři nezdrží, takže by tu měl být co nevidět."

„Ty jsi opravdu přiměla zraněného piscera, aby se plahočil sem, sedm pater po schodech, jenom proto, aby tady Naemu poděkoval?" zakřenil se Ifhi. Dlaň s oříšky si držel co nejblíž k sobě, jako by se obával, že mu je někdo sebere, jedním chodidlem si přejel po druhém nártu, shrabuje při tom volné ozdoby řetízku zapnutého kolem jeho kotníku.

„To a také jsem jej poprosila, aby nám sdělil vše, co se během sněmu projednalo," dodala Tilie jako by mimochodem.

Ifhi i Naethen na ni tázavě pohlédli se svraštělými obočími.

„No co?" bránila se Tilie „Rádcové jsou asi tak sdílní jako uschlý pařez a já se zajímám o to, co se děje okolo mě! Zvlášť, když někdo ohrožuje ostrov pomocí kouzel zakázaných bohů! To, co se doslechnu v lázních, je pro mě příliš málo!"

„A on vážně souhlasil?" zašilhal na ni Naethen zpod světlé ofiny „Kolika sedativy jsi ho omámila, Til?"

„Ničím jsem ho obluzovat ani nemusela, přeci jsem se i já postarala o jeho bojovníky! A pár potřebných informací je ještě skromný požadavek za záchranu desítek životů, no ne?"

Tiliiny oči se najednou ubraly tušeným směrem ke schodišti, odkud zachytila emoce dvou osob blížících se jejich směrem. Zvenčí se ozývala tlumená hudba z jídelny ve věži na protější straně zahrad. Rada již začala večeřet. „Už tu nejspíš bude," řekla, opomínajíc, že ani jeden z taemantů nevnímá, co ona.

Ifhi se naklonil k Naethenovi, aby mu sdělil jakési tajemství, které Tilie neměla slyšet. Tilie nevěděla, co přesně si myslí, ale dovedla to dost přesně odhadnout. Když se na ně oba ošetřovatelka otočila se strašidelně strojeným, znepokojivě milým výrazem, tanečník i bylinkář se poděšeně ošili. „Ifhi, byl bys tak hodný a otevřel?"

TAEMANTA - Kapitola 4 - část 1

I

fhi seděl se zkříženýma nohama na okraji zábradlí balkonu a znuděně přihlížel, jak se zlatý kotouč nad mořem vytrácí a nechává za sebou jen roztrhaný závoj purpurových mraků. Vítr k němu donášel různorodou směsici vůní a pachů – záleželo, odkud se k němu zrovna stočil. Sladký parfém poupat pučících v lázeňském parku pod ním, lahodná vůně pokrmů připravovaných v palácové kuchyni. Lehká stopa soli, chaluh a rybiny nesoucí se od zálivu. Občasný, leč až překvapivě silný závan od zvěřince a stájí.

Do zbytků poledního horka se vkrádal chlad noci, nepatrně, nenápadně, ale přeci jen o sobě dával vědět. Štípal na kůži. Chladil volné záhyby hedvábí, jež kolem Ifhiho povlávalo jako průsvitná ramena mořských medúz. Zlaté plíšky okolo jeho pasu cinkaly, kdykoli se pohnul.

Hrstka hmyzů připomínajících odloupanou stromovou kůru mu houpavými kroky pochodovala po nohou a pažích, zaplétala mu svoje trnitá tělíčka do rozcuchaných vlasů a hledala úkryt mezi jeho závoji a šátky. Bohyně Kheevea se mu takto držela nablízku. Na rozdíl od Shareh či Narivi postrádala svoji podobu – vypůjčovala si ji tedy od čehokoli, čemu umožnila život. Často si vybírala tvory pevně spojené s její půdou – hmyz, hady a ještěry, šelmy či nelétavé ptactvo. Ifhi si však dokázal vybavit i pár dní, kdy se mu rozhodla ukázat jako rostlina.

 

„Jak dlouho myslíš, že Tanlor a jeho rádci budou ještě jednat?" nastavil jedné ze strašilek hřbet ruky a přenesl ji tak ze svého ramene na koleno. Jeho pohled klesnul na vzdálenější část nádvoří, k nejvyšší z věží, v níž se nacházely soukromé freviirovy komnaty, jednací a slavnostní sály.

„Podle toho, co cítíme z kuchyně," zazpívalo Ifhimu uvnitř hlavy. Tajemný hlas ženský hlas, hluboký a těžký, jaký mohl patřit pouze patronce veškeré země. „se již brzy bude podávat večeře."

Ifhiho ramena se se skleslým povzdechem nahrbila. Do černě a zlata oděný taemanta si začal ovívat tvář péřovým vějířem.

„V tom případě bych se asi měl začít modlit, ať velevážení pánové nejsou hladoví," zamumlal pod tenkým závojem, protahuje si bolavá záda „anebo si jako svoji společnosti při jídle pro jednou poručí někoho jiného, než mě!" široké, načerno nalíčené rty se mu zkřivily do rozmrzelého úšklebku „Jestli se před nimi dnes budu muset ještě jednou nakrucovat, odejdu odtamtud se spirálou místo páteře!"

„V harému je spousta jiných děvčat i chlapců, kteří se o zábavu hlav Taeky rádi postarají," pokusila se bohyně Ifhiho uklidnit „navíc jsme slíbili Tilii, že tu zůstaneme. A dohlídneme na něj..." strašilka, jež se kývala na jeho nadloktí, zamíhala předním párem nohou k otevřenému průchodu z balkonu do místnosti, již Ifhi využíval jako svůj přijímací salonek.

„Dali jsme slib jedné z nejváženějších žen města, nemůžeme ho porušit jen proto, že tě někdo chce po svém boku pro chvilkové rozptýlení."

„Doufejme, že to pochopí i ti, co si pro mě přijdou," zasmál se Ifhi, opíraje se o studený, popínavým břečťanem obrostlý sloup, rozmotávaje do sebe zapletená lýtka a seskakuje ze zábradlí zpátky na dlažbu balkonu. Nebo alespoň na tu její část, po níž se dalo volně pohybovat.

 

Prostor téměř celého výklenku zabíraly květináče. V hliněných nádobách všech tvarů, barev a velikostí si spokojeně rostla nejrůznější zeleň z celého ostrova. Vysoké, robustní palmy z pobřeží, jejichž střapaté koruny se ohýbaly pod klenutým přístřeškem. Velkolisté keře z hloubek pralesa s květy, na kterých se přes den krmila mračna motýlů. Trnité růžice sukulentů, jichž s oblibou využívala Tilie při rozličných ozdravných procedurách. Hrstka vonných bylin, pár cizokrajných květin a zakrslých ovocných stromků. Jedna z Naethenovy zahrady hrůzy vysvobozená rostlinka čajovníku, kterou Ifhi zachránil před jistou záhubou udušením v nemožném spletenci plevele, jenž si bylinkář dovoloval nazývat záhonem. Bylo jí vyhrazeno místo přímo vedle prosklených dveří, odkud mohla vesele čerpat spoustu slunečního světla. Taemanta se sehnul k zemi, aby sebral několik spadaných, uschlých listů, promnul je v dlani, Kheeveinou mocí je přeměnil v černou hlínu, jíž rozsypal kolem spodku stonku křehké rostliny.

„Už mě to tu unavuje," protáhl se, rukojetí vějíře málem převraceje příliš blízko položenou amforu s obrážející větévkou ibišku. „měli bychom se vrátit dovnitř a podívat se, jak si Nae vede, co říkáš?"

„Kam vykročíš, tam následuji,"

Ifhi odhrnul lehkou bělavou látku záclony, překročil práh a došlápl na tmavé, vyleštěné parkety. Uvnitř se držel stín, trvalo, než si jeho zrak přivyknul. Po paměti prošel přes navrstvené koberce, kolem almary s přihrádkami naplněnými jeho nejčastěji nošenými šperky a denně používanými sadami líčidel, velkého nástěnného zrcadla. Na protější straně pokoje se usadil do hlubokého, polstrovaného křesla, jež stálo mezi výšivkami zdobeným divanem a nízkým konferenčním stolkem.

Na desce stolu byly rozestavěny mísa přetékající ovocem, džbán s vodou, na sebe vyskládané dřevěné kalichy, několik flakonků, o jejichž obsahu ho Tilie velmi podrobně informovala, svazek sirek a nevelký tácek, na kterém spočívalo několik ohořelých uhlíků.

A na divanu, pod mnoha vrstvami přikrývek, ležel Naethen. Přesně tak, jak ho tu před půldnem narovnali. Ifhi se nabídnul Tilii, že tu na Narivina taemantu dá pozor. Částečně proto, že si chtěl vyžehlit ono nešťastné nedorozumění z dopoledne, za něž mu polovina ošetřovny málem odtrhla hlavu od zbytku těla. Částečně aby si mohl v rámci plnění svého důležitého úkolu odpočinout od obdarovávání svého okolí sladkými úsměvy, snášení jejich pohledů, poznámek a doteků. Hlavním důvodem jeho dobrovolnictví byla cítěná povinnost postarat se o Naeho, kterého skoro odjakživa vnímal jako staršího bratra, jednoho z mála lidí, kteří jej občas brali vážně.

 

Ošetřovatelka říkala, že by se Naethen měl do večera začít zlepšovat. Jenže Ifhi žádné změny k lepšímu neviděl. Naethenova kůže byla zcela bílá. Nikoli bledá, ale skutečně bílá jako čerstvé vápno. Konečky prstů, zdvojené špičky svěšených uší, nos a rty měl promodralé. Skoro jako by mu na ně někdo nanesl silnou vrstvu barevných líčidel. Třásl se zimou, každých pár minut se mu v křeči zaškubal sval na paži či tváři.

„Nešlo by ho z toho dostat nějak rychleji?" ztišil Ifhi hlas, urovnal na Naethenovi odhrnutý cíp přikrývky, malíčkem mu odhrnul přerostlé vlasy ze ztrhaného obličeje.

„Šlo, kdyby tu s námi byl ještě jeden taemanta Narivina Světla," Dostalo se mu v odpověď. Ifhi koutkem oka zašilhal k talířku se spáleným popelem, do nějž se Narivi zapouzdřila, když Naethen ztratil vědomí. Jeho pohled přeskočil na sirky odložené jen o kousek dál.

„Abych ji vyvolal, potřebuju její pouto?" zeptal se, zkusmo vytahuje ze svazku jednu zápalku a neobratně ji uchopuje v prstech.

„Nepotřebuješ, ale na tvém místě bych to nedělala."

„Proč? Rozzuřilo by ji to? Projevila by mi svoji nepřízeň?" schoval Ifhi zápalku do sevřené pěsti, překvapeně syknul, když ucítil, jak ho jedna ostrá tříska bodla pod nehet.

„Byla by ti jistě vděčná," hmyz se na něm dal do pohybu, všech pět se najednou vydalo k sirce, zmocnilo se jí a shodilo z jeho ruky dolů. „jenomže ty by ses podpálil, s tím vším zdobením, co kolem tebe vlaje. A úplně k ničemu. Narivi si z tebe sílu nevezme a její vyvolání akorát odebere Naethenovi to málo, co tu za celý den nastřádal. Až se probudí, sám si určí, jestli ji je s to vyvolat nebo ne."

„Za zeptání to stálo," Ifhi se položil do opěradla, zadíval se na vzor zeleno-zlatých tapet. Natáhl si nohy přes područku a líně si ovíval krk.

 

Netrvalo dlouho a jeho uši zaslechly čísi kroky kvapně se blížící k jeho komnatám. Než se stačil patřičně urovnat, příchozí zaklepal na jeho vstupní dveře. 

Ifhi se cestou zkontroloval ve velkém nástěnném zrcadle, zahladil si šátek zakrývající jeho nos, ústa a šíji, připravuje se na setkání s některým ze svých mistrů či jimi vyslaným sluhou. Pozvolna otevřel, věnoval člověku na chodbě hlubokou poklonu. K jeho úlevě šlo pouze o dalšího z ošetřovatelů v bílých hábitech, kterého Tilie vyslala vyptávat se po Naethenovi. Ifhi jeho tvář poznával – byl to ten samý, který o něm dopoledne trousil nejapné poznámky. Jeden z mnoha hloupých šašků, jichž Ifhi potkával více, než mu bylo příjemné. Rychle se narovnal zpět, přitiskl si široký vějíř na hruď.

Učeň, jak Ifhi poznal podle vzoru na výšivce jeho hábitu, na Ifhiho ozářeného červánkovou zlatí zůstal zaraženě zírat. Když Ifhi na ošetřovatele upřel pronikavý zrak, nejistě stáhl hlavu mezi ramena. Bez obecenstva, které by mu bylo oporou, v sobě nenacházel kuráž pro přidrzlá gesta. Typický dospívající floutek – statečný, dokud se po něm někdo neožene.

„Je zde něco, co tvé srdce žádá, a já mohu vyplnit? Mimo natřásání přizdobeného pozadí, samozřejmě," prsknul nabroušeně se sladkým úsměvem stále hrajícím na jeho černí a zlatem nabarvených rtech.

„Tilie se ptá, jak se vede taemantovi," odpověděl učeň chvějícím se hlasem. Ifhi nepoznal, jestli kvůli zadýchání z náročného výstupu po schodišti či z náhlého vymizení veškeré rádoby statečnosti. 

„A kterému?" zajímal se Ifhi naoko, přikládaje si brka vějíře pod bradu. Opřel se o veřeje a zlehka se naklonil dopředu, aby se snížil na úroveň učňových očí. Zářivě jantarové duhovky pod závojem černých řas se upřely na ty člověčí, jako by se je snažily uhranout „Máš tu totiž dva, tak si z nich jednoho vyber!"

Čekal na učňovu odpověď, které se mu však dlouhou chvíli nedostávalo. Všiml si, jak uhýbá pohledem od toho jeho, jak se mu poďobané líce červenají. Rozhodl se, že na něj přece jenom bude milosrdný.

„Jak vidíš," ukázal vějířem do pokoje za sebou, k divanu, na němž Naethen ležel. Odkrytá paže spícímu elfovi zacukala, jako by se dotkl úhoře bičovce. „pořád spí, občas se pohne, taky dost slintá. Ještě něco potřebuješ vědět? Kromě toho, kolik polštářů má v posteli druhá z freviirových družek?" citoval další z poznámek, která mu utkvěla v paměti "Jestli po tom vědění tolik toužíš, rád se o něj s tebou podělím!" vztáhl k němu dlaň v pohybu pomalém a plynulém jako zamávání motýlích křídel.

Učeň o krůček ustoupil, mumlaje něco mezi poděkováním, odmítnutím a neochotnu omluvou.

S mírnou poklonou se s ním rozloučil, spěšně se vydal zpět ke schodišti, odkud přišel. Ani se nepozastavil, aby obdivoval křivky krásné tanečnice sedící na prvním schodu, zaplétající tlustý cop černých vlasů, jež mu schválně vystavovala na odiv odhalená, pomalovaná ramena.

„Kheevia futhie i tobě," utrousil, naznačuje dívce na schodišti, ať si přerovná řetízkovou čelenku, jež jí zdobila temeno.

Jakmile floutek zmizel z jeho dohledu, Ifhi za sebou zabouchl. Silněji, než bylo nezbytně nutno.

-----

Jako první ucítil mráz. Příšerný mráz hlodající až do morku jeho kostí, který mu znemožňoval se pohnout. Zkusil se nadechnout, ale jako by do plic místo vzduchu dostával štěrk. Sebral veškerou svoji sílu, aby od sebe odlepil víčka – a ani nedokázal říct, jestli už jsou otevřená nebo nikoli. 

Možná ještě spal. 

Možná už byl vzhůru. 

Možná už byl mrtvý. 

Jeho smysly byly zcela otupené. Naethen stěží poznal, že leží. Asi na čemsi měkkém. Těžko určit, když postrádal hmat.

Nevěděl, kde se nachází, kdy se nachází. Co se stalo, co se děje. Když nad tím tak přemýšlel, ani si moc netroufal věřit onomu zvláštnímu, nepodloženému přesvědčení, že se jmenuje Naethen.

 

Sluch se mu probral jako první.

Slyšel kolem sebe spoustu zvuků, různých zvuků. Mezi nimi i něčí řeč. Povědomý hlas. Vřelý, sametový, který už jistě předtím někdy slyšel. A ne jednou. Než si stačil vzpomenout, hlasitá rána utnula jeho znění. Vystřídaly jej takřka neslyšitelné kroky, jež se snad blížily k němu.

 

Další na řadě byl čich.

Jak se osoba přiblížila, prošla v jeho blízkosti, do nosu ho uhodila vůně zeminy a listů, popela a stromové mízy. Drahé oleje a parfémy. Odkud tu směsici jenom znal? Už na to téměř přicházel, potřeboval by jen jednu poslední indicii, aby si vzpomenul.

 

Zrak mu dlouho zůstával pod těžkým, mlžným hávem.

Téměř slepý šilhal do neurčita, než se světlo opět vrátilo do světa. Než se zpomalil ten trýznivý kolotoč naprostého chaosu v jeho hlavě. Uslzené, krví podlité oči se mu samy zaostřily na tvář na dosah ruky před ním. Uhlové kudrny, snědá pleť. Široká ústa a jejich prořízlý úsměv, výrazný nos zahalený tenkým šátkem. Šelmí oči orámované černými pudrovými stíny.

 

„Ifhi?" zaskuhral, krk vyprahlý jako poušť. Chtěl se narovnat, posadit se, otočit se, ale nešlo to. Tělo ho odmítalo poslouchat. Jako by měl končetiny zabředlé do zasychající bažiny.

„Derisaa kheshanari," zašvitořil Ifhi, nakláněje se blíž k němu. Alespoň co Naethen odhadoval, jelikož se mu obraz Kheeveina taemanty náhle zvětšil.

„Derisaa kheshanari?" proč mu Ifhi přál krásný večer? Vždyť mělo být teprve ráno... Naethen musel lovit střepy vzpomínek, aby si seskládal dohromady, co se vlastně přihodilo.

Bharn v jeho bylinkářství.

Tilie v přeplněné ošetřovně.

Hariimova bubenice.

Pisceři... nejmenoval se jeden z nich náhodou Ander? Ardis? Nebo snad Ardin? Ano, určitě Ardin. Snažil se přeci zachránit bojovníky z jeho strážné skupiny.

A málem zničil sám sebe.

Rozvzpomenutí přišlo, jako kdyby ho někdo kopnul do břicha. Kdyby měl Naethen něco v žaludku, už by to dávno leželo na podlaze vedle něj. „Bohyně, co mě to zase napadlo," hlesnul, nebránil se, když Ifhi k jeho tváři natáhl ruku, opatrně mu vymotal světlou loknu chycenou v koutku úst, nyní slepenou slinami.

 

„Tilie říkala, že jí mám zavolat, jen co přijdeš zase k sobě," Ifhi sesednul z křesla na podlahu, aby na něj Naethen lépe viděl a nemusel se namáhat zvedáním hlavy. Elf v něm toho kluka, co dříve tančil mezi pouličními kejklíři, by téměř nepoznal. Prach, špínu a pytlovinu nahradily zlato a hedvábí. Bylo těžké se soustředit, když se kolem něj pořád něco blýskalo, vlnilo a vířilo. Když mu čas od času dopřáli den volna, vídal tanečníka ve vcelku obyčejných, jaké nosila většina měšťanů. Nikoli v takovýchto kostýmech, z jejichž lesku až přecházel zrak. „ale asi ti nechám ještě chvíli, než se dáš do kupy, co ty na to?"

Elf se zamračil, když mu tanečník vzal promodralé ruce do dlaní, marně se je pokusil třením a zadýcháváním přivést k životu:  „To vypadám tak špatně?" našel v sobě sílu zkroutit prsty do pěsti a vymanit se mu.

,,Abych pravdu řekl," Ifhi ho nechal být, podpíraje si hřbety rukou bradu „ještě hůř než obvykle, stibpe jiimve!"

„To je dobré vědět," odvrátil se od něj, pokládaje si hlavu na druhou líci „byla Tilie hodně naštvaná?" zajímal se, mumlaje do polštáře.

„Nedávala to na sobě znát, ale asi by ses měl připravit na dlouhé kázání."

„To si tak jako tak vyslechnu od Narivi," zakřenil se, jeho úsměšek jen chabý náznak onoho známého, poťouchlého výrazu, jaký nasazoval, když se snažil odlehčit nepříjemné situace. „povíš mi, co bylo po tom, co jsem... odpadnul? Ať aspoň vím, kvůli čemu mi vyhubují."

„Tvé přání nechť se stane skutečností," pokýval Ifhi hlavou, záměrně nasazuje tón, kterým mluvil se svým obecenstvem a klienty. „je zde ještě něco jiného, co tvé srdce žádá, a já mohu splnit?"

„Například?" zachroptěl. Musel bojovat, aby se udržel vzhůru. Víčka se mu sama sklápěla proti jeho vůli a polštáře kolem něj jako by jej ke spánku neslyšným hlasem vybízely.

„Trocha vody? Něco k jídlu? Tiliina zázračná tinktura proti hlavobolu..." mrknul k poličce nad divanem, na níž stálo několik porcelánových dóz. „anebo snad šálek čaje? Či dva?"

Naethen najednou vyzdvihl obočí, zjevně zaujatý poslední z Ifhiho nabídek: „Čaj? No teda, od koho jsi ho jenom sehnal?" 

„Ale," chmátl po jedné z uzavřených, modře malovaných nádobek „takový jeden elfí podrazák z města je sem občas nosí, toho asi znát nebudeš." Odejmul víčko z dózy, nechal Naethena, ať si přivoní k uloženým bylinám uvnitř.

„Eh, je to cítit jak shnilá sláma," nakrčil Naethen nos předstíraným odporem, zatímco se mu rty kroutily v blaženém úsměvu, když se dostatečně načichal aroma loveckého kaučuku, poupat běloživce a čajovníku. „tak proč to nevyzkoušet?"

TAEMANTA - Kapitola 3

Rackové. Všude samí rackové.

Bílí opeřenci kroužili na obloze, jejich řev se nesl po celém srpu pláže, odrážel se od vápencové skály prostupující do vnitrozemí, od sluncem rozpáleného písku, lámal se o šum tříštících se mořských vln a hlukot města.

Slétávali se do hejn vysoko nad její hlavou, bojovali mezi sebou o kořist, kterou některý z nich ulovil na zemi či vodě. Do písku pár kroků před ní z nebe na zem spadl krab. Velký zhruba jako její dlaň, jeho tyrkysově-zelenkavá schránka od racčích zobanů utržila několik hlubokých šrámů. Chybělo mu klepeto, části nohou, jedno oko, a přesto se snažil doplazit se po písku zpátky do moře.

Postava zahalená do mnoha vrstev hliněně hnědých šál, šátků a plášťů se zastavila, její blanité nohy, obvázané pruhy krví potřísněné látky, se zabořily do vánkem zvířených kaménků drobných jako prach. Kdesi nad ní se rozeznělo zavřeštění – rackové si nechtěli nechat tak velkou kořist upláchnout. Slétli se k nebohému krabovi, počali do něj klovat, s roztaženými křídly uskakovali, když se po nich ohnal zbývajícím klepetem, bojující o svůj život.

Její brčálově zelené oči se pod okrajem šátku smotávajícím pod lopatky dlouhé dredy do pevného turbanu stáhly do úzkých škvír. Kolem koutků se jí vyrýsovaly tenké vrásky, v nich i přes všechen prach a špínu zableskly hladké, jako perly kulaté šupiny, zlaté stejně jako zář skomírajícího slunce nad západním obzorem.

Ptáci kraba obkroužili, zbavili ho únikových cest. Zapáleni do ubíjení své oběti, vůbec si nevšimli, jak se k nim piscera blíží kroky lovící šelmy. Jak se záhyby jejího pláště vlní a odhalují její paže, dlouhé a tenké, s jizvami po odřezaných ploutvích. Levá ruka držela klínový bodec koženým řemenem připevněný k dřevěné palici, ověšené spletenci korálů, řetízků a pestrobarevných ptačích per. Levá se držela v zákrytu o něco déle, čekala, až se oči přesvědčí, že poblíž není žádný pozorovatel, žádný nechtěný svědek, žádná zbytečná oběť.

Piscera přikročila blíž. A ještě blíž, až se její silueta tyčila nad vřavou, jež vypukla mezi hladovými ptáky, kteří se chamtivě pustili do šarvátek mezi sebou.

Její pohyb byl rychlý jako letící šíp. Předpažené paže se setkaly, hlava palice rozechvěla kůži napnutou v kostěném rámu bělostných žeber. Dumtum tudum tum, proťalo vzduch a umlčelo šumějící zpěněnou hladinu. Dumtum tumtum, poplašilo ptáky trýznící korýše, nyní bezmocně ležícího na zádech. Tumtumdutum,  jako by zakroutilo jejich ukřičenými krky, svalilo je na vlnami smočené pobřeží.

Dva mozolnaté prsty uchopily jednu z těch lepších krabích nohou a vzpírajícího se tvora vyzdvihly nahoru, k zakrytému obličeji.

„Někdo tu nemá svůj den, vidím,“ zakřenila se piscera pod dvojí vrstvou silných šátků, pod níž jako by hořela výheň. Tak moc chtěla ze sebe všechnu tu hadrovinu servat, zahodit ji, ať si zetlí, a skočit po hlavě do chladivé vody. Jenže to jaksi v zájmu zachování vlastního života momentálně nešlo.

Následující vlna, jež se přihnala pohladit pláž, nadnesla mimo naplavených chaluh a prázdných, mrtvých mušlí i dvě bezvládná, opeřená tělíčka. Aby piscera napomohla, několika dobře mířenými kopy přistrkala i zbytek uspaných racků blíž ke břehu, snažíc se zbavit svých stop. Krab sebou ještě vláčně komíhal, když do něj o pár kroků dál zaklesla své drápovité nehty, roztrhla jeho překrásný krunýř a nadzdvihávajíc si cíp šálu přes ústa, hladově skousla měkké maso uvnitř rozlomené schránky.

Už si nevzpomínala, kdy naposledy její jazyk chutnal krabí maso, slanost mořské vody. Krab nebyl ani zdaleka dost velký aby její prázdný žaludek uspokojil, ale alespoň ho na chvíli umlčel. Dotěrní rackové ji pronásledovali, čekali, až jim pod jejich oranžové zobany odhodí zbytky, a poté se o ně v písku rvali jako by na tom měla záviset všechna jejich ptačí čest.

K jejímu oddechu a jejich nesmírnému štěstí, jakmile zjistili, že ta zvláštní piscera již v rukou nemá nic, co by se jim mohlo jevit zajímavé, nechali ji na pokoji.

A ona se tak mohla, nenápadná jako prodlužující se mělké stíny, vnořit do shluků námořníků a kupců severní části přístavu.

 

Z pláže vyrůstalo široké, kamenné molo, jež se táhlo do nedohledna. Na mělčině kotvilo mnoho lodí, převážně kupeckých. Poznávala plavidla obchodníků z Noh-gary, Pu Quan a Huq Quan ležících na protějším břehu moře, dále plachetnice ze souostroví Fitti. Volná místa mezi plovoucími velikány zaplňovaly rybářské pramice a vory.

Na molu si někteří námořníci rozložili stany se svým zbožím, pokud je nenabízeli přímo na palubách svých lodí. Na pláži se s počínajícím večerem začínaly zapalovat ohniště a hranice. Z mnoha koutů hrála hudba, místní i cizokrajná. Piscera si matně vybavovala střípky povědomých melodií a útržky refrénů písní, jež pěli muži, ženy a bytosti, které byly oběma a ani jedním, všude okolo ní, když vystoupala po vápencovém schodišti nahoru na dlážděnou plošinu.

Jak předpokládala, nikdo jí příliš pozornosti nevěnoval – držela se při kraji uliček vytvořených mezi stany a stánky, zrak pokorně sklopený pod své nohy, jež se snažila co nejvíce schovávat pod lem sukně. Ve svém oděvu působila jako prostý sluha, sotva o trochu víc než otrok nějakého z kapitánů.

Koutkem oka pátrala po přístavu, mezi hloučky osob, které se na sebe hlasitě smály a pokřikovaly, navzájem se v opojení vína a pálenky vyzývaly k zápasům či tančily, kde se zrovna našel kus místa. Jak se slunce zanořilo za horizont, začaly se po molu rozsvěcovat lampy, pochodně a lucerny. Světlo se třepotalo a s ním i stíny, které její lovecké oko neustále rozptylovaly.

Po pár chvílích bloudění a bloumání, pozorování místních a hraní své role nezajímavé posluhovačky jej konečně nalezla – člověka vhodného k nenápadnému vyzpovídání.

Safét, jak se jí statný chlapík u nevelkého voru vyskládaného různými látkami představil, byl přesně ten typ dobromyslného, upovídaného, prostinkého chlapíka, kterého zrovna potřebovala.

Stačilo pár dobře položených otázek, správné a pozvolné odklánění řeči směrem, jímž chtěla, aby jejich zjevně nahodilá konverzace ubíhala. A ten hlupáček jí pověděl všechno.

 

„Takže to je pravda,“ zamžikala nevěřícně „skutečně napadli Daar Seie a odskákali to i ti od příbřežní stráže.“

„Přes třicet jich ráno vezli do města, viděl jsem je,“ zdvihnul Safét špinavý prst a ukázal jím k hradbám Taeky, jež se táhly po délce přístavu. Město, jež dříve nazývala domovem, za nimi zářilo životem. Piscera potlačila nutkání jeho směrem plivnout všechen ten svinčík, co jí ulpíval v plicích a na slepených skřelích. „Nějaký šli po svejch. Jiný leželi na vozech jak mrtví. Prej se tam při boji děly nějaký zakázaný čáry nebo co!“ blýsknul po ní očima, jako by ji chtěl vystrašit.

„Opravdu?“ nasadila piscera podivený tón do hlasu, zatímco se jí pod šátkem koutek úst zdvihl do triumfálního úsměšku „to ale znamená, že jsou … mrtví, nebo ne?“

„Pár mrtvejch z toho je, ten z freviirova harému dneska odpoledne tancoval pro bohyni Kheeveu v chrámu. Spálili ale nějaký jiný, prej usekaný ruce a rozpáraný břicha a tak. Ty uhranutý prej zachránili.“

„Zachránili,“ náhle piscera už nemusela předstírat údiv. „slyšela jsem, že kletby bubeníků nejde přežít!“

„Ona paní hlavní lazebnice má mezi svými přáteli človíčka, co je umí z lidí vypálit. Tak mi to řekli. Občas ho vídají ve městě. Slyšel jsem, že mu na rameni sedí samotná paní Narivi!“

„Ano, myslím, že jsem o něm už taky něco zaslechla,“ přitakala a odvrátila svou tvář k městské bráně, která nyní byla dávno zavřená, strážená několika muži freviirovy hlídky. Přikyvovala, jak Safét mluvil dál, jeho slova už však šla mimo ni.

 

Takže tu přeci jenom jsi… úsměv na její tváři se protahoval dál až do hrozivého úšklebku.

Narivin Taemanta se tedy v Taece skutečně nacházel. Výborně, to pro ni byla velice cenná informace. Znamenalo to totiž, že zde její pátrání téměř skončilo. Nemusela se vydávat hlouběji do vnitrozemí, riskovat, že ji najdou bojovníci pralesního lidu a předhodí ji přímo do spárů Matky Garoo, kterou by jistě nepotěšilo zjištění, že se na ostrově jejích bohyň potuluje Hariimův parazit. Duše Narivi byla u svých taemantů neobyčejně vybíravá, na rozdíl od ostatních dvou bohyň. Věděla o pěti ostrovanech, jež obdařila svým poutem, z toho tři sídlili v srdci mrtvé sopky.

 

„… já na tyhle rituály nemám většinou čas, ale teď jsem se šel podívat,“ žvanil Safét dál „skoro tam ani nebylo místo, všude spousta lidí i rybáků. Myslel jsem, že polovina z nich pojde, než se ten freviirův mazlíček s paní bohyní dohodnou. Pěkně je zrychtovali…“ pokýval muž hlavou.

„Asi chtěli ukázat, že to myslí vážně,“ zamumlala, spřádajíc si v hlavě plán.

Nyní se skrze bránu neměla šanci dostat. Musela tedy počkat do rána a poté přijít na to, jak projít přes stráž, aniž by vzbudila podezření. Piscera s odřezanými ploutvemi a ostříhanými vlasy neznamenala nic než zrádkyni. Vykázaného člena hejna. Lovnou zvěř, za jejíž poražení nehrozí žádný trest. A freviirovy hlídky to dobře věděly.

Ve svém ošacení zůstat nemohla – nezakrývalo ji chodidla ani zohavené paže, navíc příšerně smrdělo a ulpívalo na něm kdeco. Tady v přístavu se v něm ztratila, ale mezi měšťany by budila pozornost. Navíc se v něm vařila zaživa. Potřebovala nový převlek a Safét se jí díky svému shromaždišti hadrů ukázal být užitečný i jinak než jen jako zdroj potřebných klepů.

„Poslyš,“ nadhodila, probudila se ze svého zamyšlení, kývajíc k vyskládaným tkaninám a suknicím, sahajíc po měšci penízů, jež si ‚vypůjčila‘ z něčího domova v Daar Seie „kolik chceš za ty látky támhle?“ Ukázala na několik kusů oblečení a šál, které se jí zdály nejvhodnější, ne tolik poutavé pro oko a přesto dost slušné, aby v nich nepůsobila jako poslíček vyslaný z podpalubí či dokonce žebrák.

Kupec se na ni zakřenil, napůl bezzubý, tvář zarostlou šedými vousy. „Pět modrásků,“ navrhnul, když její výběr vyvěsil přes své předloktí a jednotlivé kusy přepočítal a zhodnotil „ale jestli chceš smlouvat, možná i míň!“

„To nebude nutné,“ zavrtěla piscera hlavou a z měšce vylovila pět modrých kaménků. Schválně se v něm přehrabovala o něco déle, aby zjistila, co za obnos vlastně odcizila. Zběžným pohledem zaregistrovala okolo dalších dvaceti akvamarínových perel, sedm smaragdových úštěpů a tři ametystové kvádry. Dost možná právě v rukou držela všechna platidla, která měli obyvatelé oné chýše nastřádaná.

Vysypala Safétovi modré perly do nastavené dlaně a k nim přiložila ještě něco navíc. Jedno nevinné, pestrobarevné pírko, které utrhla z palice schované za opaskem. Kupec jí nyní její nové ošacení předal, vzal strakaté peří do ruky a se zájmem si ho prohlédl.

„Z cizokrajnýho letce, co?“

„Nechej si ho, možná ti přinese štěstí,“ ukročila piscera nazad, loučíc se.

„Díky, slečinko!“ zvedl dlaň a zapíchl si brko za plátěnou čelenku, jež mu stahovala prořídlé vlasy z obličeje.

„Ramore,“ opravila jej, jejím hlase zarezonovalo cosi zvláštního. Sledovala, jak se křiklavé barvy brku slily do jednoho celistvého, tmavorudého odstínu. Sám Safét to ještě netušil, ale za chvíli pocítí neobyčejnou únavu, která ho přiměje se zvednout, odebrat se do nevelkého přístřešku na svém voru a uložit se ke spánku, z nějž se probudí bez jediné vzpomínky jejich setkání.